Bezpečnost

Veřejná doprava je relativně bezpečná a doporučovaná, avšak Sao Paulo je obrovské město, několik bezpečnostních tipů je důležité znát.

1. Nechoďte v noci sami po ulici, především pokud jsou prázdné.
2. Nenoste velké obnosy peněz ani drahé věci (hodinky, náramky, řetízky apod.)
3. Pokud je to možné, stůjte vždy poblíž autobusové zastávky nebo obchodů.
4. Puďte obezřetní pokud, se k vám přiblíží podezřelá osoba se snahou konverzovat.
5. Nepoužívejte bankomaty ve večerních hodinách a o víkendech. Pokud je to opravdu nezbytné použijte některé z obchodních středisek.
6. Nechoďte s odhaleným fotoaparátem po městě.
7. Dívky, Sao Paulo je obchodní centrum plné lidí, buďte opatrné s krátkými sukněmi a velkými výstřihy.
8. Pokud je autobus nebo metro přeplněné, mějte vždy své věci před sebou a na očích.
9. Nepoužívejte notebook na veřejných místech. Pokud ho nosíte na universitu, použijte vhodný baťoh.
10. Vždy si zkontrolujte, zda vám bylo správně vráceno, nespoléhejte ani na obchodní centra.
11. Pokud potřebujete některé informace, vždy je lepší zeptat se v některém z obchodů.
12. Nechoďte po ulici, pokus počítáte peníze, nebo s peněženkou v ruce.
13. Vždy je dobré dávat pozor co se děje a kdo se pohybuje v mém okolí.
14. Další z místních tipů je, pokud možno chodit rychle po ulicích, neupozorňovat na sebe jako na cizince.

Peruíbe (2)

Výlet, který se uskutečnil minulý víkend, se velice povedl. Seznámil jsem se spoustou zahraničních studentů, více méně ze všech koutů světa. Vše začalo open barem v autobuse, poznámky tipu pozor ať to pivo nerozliješ, jsem nezaslechl ani jednou :). Jeden Brazilec dokonce přinesl kytaru, takže se dobře popilo, zazpívalo, většinou jsem slova moc neznal, ale postupem času jsem si nějaký vždycky vymyslel. Cesta měla původně trvat 2 hodiny, ze kterých se ale nakonec staly 4, nutno podotknout, že poslední hodinku už jsem prospal.
Ihned po příjezdu, 1 hodina ráno, jsme šli omrknout moře a šlo se spát, i když někteří měli z cesty dobrou náladu a spát se jim moc nechtělo :). Ráno se hned vyrazilo na výlet, který se v průběhu dne třikrát změnil. Původní verze byla procházka spojená s prohlídkou vodopádů a zdejšího pralesu, který je přísně chráněn, další verze byla vyrazit někam na ostrov, nakonec jsme ale absolvovali projížďku lodí po řece směrem do pralesa, kde jsme si taky dali první koupačku. Zbytek dne jsme strávili víceméně na pláži, která podle Brazilců nebyla nic moc, pro mě byla parádní.
Sobotní večer byl ve znamení open pizza baru, kde samo sebou nechybělo zdejší pití „caipirinha“ – alkohol z cukrové třtiny s limetkou a ledem. Zahrála se klasická sedmička (násobky čísel a bum), kdo prohrál pil. S přibývající náladou se začalo hrát všemi možnými jazyky, kdokoliv hrál po mě, docela často pil, přece jenom česky tam nikdo neuměl, takže jsem mohl i bez problému podvádět. Po chvilce došlo pití a tak se vyrazilo do baru na pláž. Zrovna tam frčelo něco podobného mému stylu, což ve spojení s pláží a pivkem byla ideální kombinace, když se přešlo na sambu, tak už jsem jen tiše koukal, ty pohyby mi zatím nejsou vlastní.
Následující den bylo kupodivu nádherné ráno, ihned se posnídalo a vyrazilo hrát fotbal na pláž, je to docela makačka, ale parádní hra. Počasí nám vyšlo parádně, přes odpoledne jsem radši vzal triko, abych se nespálil, i když 30 faktor to jistila. Cesta domů už nebyla tak veselá jako cesta tam. Nicméně to nejhorší nás teprve čekalo a to 5 hodin spánku a hurá do školy.

Peruíbe

A máme tady první výlet do přírody, předpokládám, že bude spousta pěkných fotek. DOufám, že bude pělné počasí a vykoupu se poprvé letos v moři. Když to porvnám s loňským rokem, kdy jsem strávil u moře půl roku, ke to letos zatím velíká slabota !

malinká upoutávka, kterou jsem obdržel od místního "Buddy Systemu".

http://www.youtube.com/watch?v=YDYTgOePMkI

Jak jsem „vyrazil“ na fotbal

Nedělní večer jsem si chtěl zpříjemnit návštěvou kvalitního fotbalu, bohužel jsem ale podcenil místní fanoušky a spoustu věcí, která se okolo fotbalu v této jeho kolébce točí. V sobotu na výletě se jeden kluk zmínil, že asi půjde na fotbal, zda by se někdo nepřidal. Samo sebou to nemusel říkat dvakrát. Druhý den jsme si vše potvrdili po kratší komunikaci na Facebooku. Zápas začínal 18:30, sraz na 16:15, což se následně ukázalo jako jedna z chyb. Na cestu jsem vzal dvě vychlazený Plzničky, které jsme ihned na zastávce otevřeli. Na dotaz, za jak dlouho nám to jede, abychom stihli dojet celou plechovku, jsem dostal odpověď. „Nestrachuj se, tady ses v Brazílii, klidně to můžeme dopít v autobuse, avšak autobus tak rychle nepřijel. Nastupovali jsme na druhé zastávce, kde už byl autobus zcela naplněn, kam se hrabe 6, když má Kaufland akce na rohlíky, nicméně nikdo si neztěžoval, ani řidič, kterému skoro seděl pasažér na klíně. Dobrá polovina osazenstva měla dresy Sao Paulo a někteří z nich nasazená sluchátku poslouchajíce zápas velkého rivala, mého oblíbeného klubu, Corinthians Sao Paulo, za které „valí“ Ronaldo. Najedou pár lidí vykřiklo „Flamengo – Goool“, následné emoce na sebe nenechali čekat. Mimochodem hrál se zápas Flamengo – Corinthians na stadionu Maracaná, kde o vítězství 1:0 rozhodl Adriano, Ronaldo nehrál, zotavuje se ze zlomeniny ruky a pravděpodobně i liposukce, pro ty více zasvěcené.
Na stadion jsme dorazili hodinu a čtvrt před zápasem s vědomím, že ihned musíme koupit lístky. Po zakoupení piva od jednoho z mnoha prodávajících jsem nesměle hledal konec fronty. Nejsem ženská, takže se odvážím realisticky odhadnout délku této fronty, asi tak od ČEZ Arény na do poloviny ulice 17. Listopadu, tvořenou většinou tak třemi lidmi mezi sebou. Nutno poznamenat, že 65 – 70 % čekajících mělo dres, což už samo o sobě budilo dobrou atmosféru. Po chvilce se fronta konečně začala posouvat správným směrem, avšak ke kase jsme dorazili až, když se hrála 10. minuta, kde jsme zjistili, že lístky pro studenty už byly vykoupeny a jediné zbývající lístky stojí 40 nebo 50 R$ (1 R$ = 10Kč), studentské stojí okolo 20 R$. Cestou nám několik překupníků nabízelo lístky, které jsme měli v plánu zakoupit. Dle jejich vzhledu vypadali jako studenti tak možná před 25-35 lety. Černý trh a spekulanti nám malinko vypustili rybník, i když tento pojem bych raději ve spojitosti s fotbalem vynechal. Za stávajících okolností jsme se rozhodli koupit si ještě jedno na cestu a vydat se odkud jsme přišli. Cesta zpět proběhla až na setkání se dvěma „lehčími“ ženami, o které bych si kolo neopřel, i kdyby se tady na něm jezdilo vzhledem k místní dopravě. Zatímco já jsem přidal do kroku, můj brazilský kolega jednou prohodil pár slov a následně mi sdělil cenu, 80 R$ pro každého. Nejsem z oboru, takže nemůžu soudit, zda by se tato cena dala považovat za „bargain“. Co však vím s jistou, je fakt, že na pozdější reklamace, vzhledem k možným vedlejším efektům, nebude brán zřetel.

Legandární budova - viz předchozí článek

Sedm tisíc lidí není to málo ?

City tour

Na sobotu 8.srpna uspořádal Club Internacional výlet po centru města. Sraz byl na stanici metra Sé v 10:00. Dal jsem si patřičnou časovou rezervu, protože nevím, jak dlouho tady trvá cesta hromadnou dopravou. Vydal jsem se pěšky na nejbližší stanici metra, vzdálenou asi tak 25 minut rychlou chůzí, Concolasao, která je umístěna v ulici Avenida Paulista, místním finančním centru. Metro je tu podobné jako v Praze, co mě však velice překvapilo, bylo čistota metra. Cena za jednu jízdu je 2,55 R$, tedy asi 25 Kč, přičemž můžete přestupovat, jak se vám zlíbí.
Na metro Sé jsem dorazil v 9:30, tehdy jsem ještě netušil, že někteří opozdilci dorazí až v 10:45. Dlouhou chvíli jsem si chtěl zkrátit menší procházkou okolo stanice. Když jsem ovšem vylezl po schodech a uviděl jaká je tam okolo společnost, radši jsem se zase otočil a hezky rychle zpátky do metra. Tolik bezdomovců, lidí spících na chodníku a ostatních pochybných lidí na jednom místě jsem ještě nikdy neviděl. Natažené matrace a deky uprostřed náměstí, žebrající lidi nebo nabízející pochybné zboží, to je dnešní pohled na centrum Sao Paulo, tedy toho historického centra.
Jakmile dorazili i ostatní, hned jsem se cítil lépe a mohlo se i začít něco málo fotit. Je pravda, že zdejší historická centra mají prach málo společného s těmi, na které jsme zvyklí v Evropě. A tak většinou naše aparáty plnily úsměvy především úsměvy.
Kousek od našeho výchozího bodu byla menší vyhlídka na město, kde jsme si dali malou pauzu a náš průvodce Manu, nám ukázal jednu výškovou budovu bez oken se zdmi pomalovanými hieroglyfy a otřískanou omítkou. Je to zde legendární dům, údajně v něm žilo okolo 7 000 lidí, samozřejmě bezdomovců, feťáků, dealerů a kde se také velice rozmáhala prostituce a podobné činnosti. Kousek od tohoto domu jsme poobědvali na zdejším trhu. Dali jsme se dohromady čtyři a ochutnali čtyři brazilské speciality. Pastel s tuňákem, krevetami, a dvě housky plněné masem a pro mě zatím neznámým druhem salámu.
Po jídle se vyrazili na uliční trhy, i když já bych to spíše nazval jeden velký černý trh. Věci rozložené na igelitech na silnici, popřípadě primitivní stánky. Hned na začátku jsem byl upozorněn, ať si hlídám baťoh a radši si ho otočím. Je možné, že mně to zachránilo nějakou tu nepříjemnost. V okamžiku když procházela tržištěm policie, všichni nelegální prodejci brali všechny věci a utíkali ke kraji. V tom momentu byli na sebe lidé dosti namačkáni a já už jsem akorát cítil mírné zatahání za kapsu. Jakmile jsem se otočil, ozvalo se „Desculpe“ neboli promiňte. Asi tak kluk v mém věku s igelitkou přehozenou přes ruce maskující svůj záměr. Nutno podotknout, že na mě trh už od začátku moc dobře nepůsobil, nemám rád přeplněné místa. Proto jsem byl rád za brzkou změnu prostředí a to tak že velikou, další stanice brazilská burza. Přednáška a video v angličtině s následnou prohlídkou byl malinko skok do jiné civilizace. Následovalo už pouze pivečko na zahrádce a cesta domů.
Zavěrem už snad jenom, hodně zdaru městu s jeho bojem za vyčištění centra, kde už dávno nenajdete ani střední třídu. Několik prvních budov už je pryč.

První dojmy z University

Na universitu jsem se dostal až po třech dnech v Brazílii, protože vzhledem k odloženému začátku semestru o 14 dní kvůli epidemii chřipky, nebyl důvod nikam zvlášť spěchat. Naštěstí mě na kampus University vzala sestra Fernanda autem. Universita je veliká asi jako „půlka Pardubic“. I když je pravda, že tam najdeme snad všechny fakulty, jaké si můžeme představit, včetně například policejní akademie. V areálu je několik bank, čtyři restaurace, několik občerstvení, semafory, benzínové stanice, celé sportovní centrum čítající od plaveckého bazénu přes cyklistickou dráhu a fotbalový stadion až po umělý kanál pro vodní sporty. Sám jsem zvědavý na rozlohu areálu. Do areálu jsou, pokud se nemýlím, tři nebo čtyři vjezdy, za nimiž je několik kruhových objezdů, rozlehlé parky a spousta budov všech možných departmentů.
Kdybych býval vyrazil sám, asi bych se pěkně motal, taky jedna z prvních věcí, které jsem dostal, byla mapa areálu. Nicméně orientace nebyla ideální, poté co jsme se zeptali, kam přesně máme směřovat, jsme se dostali na centrálu mezinárodních mobilit celé university „USP – Universidade de Sao Paulo“, což jsem ovšem zjistil až druhý den, když už jsem dorazil na správné místo. Po první návštěvě bylo potřeba zařídit jen několik málo věcí, mezi které patřilo i zaplatit poplatek na cizinecké policii, který činil pro dosti překvapujících 190 R$, asi 1900 Kč. Na cizinecké policii jsem dostal kartu dočasného pobytu, proužek papíru s fotkou kolkem a razítkem Československo, což jsem musel vysvětlovat, že už dávno ne. Karta bude hotová až za 6 měsíců, takže už mám kopii tohoto papíru, kterou budu pro jistotu nosit s kopií pasu, vzhledem ke zdejší situaci. Navíc po týdnu musím zpátky na tamější oddělení, kde mi bude přiděleno daňové číslo, pokud si to tedy interpretuji dobře. Bez něho si nemůžu koupit ani kartu do mobilu.
Dostal jsem také nabídku několika předmětů, lépe řečeno můžu si vybrat kterýkoliv předmět ze 4 ročníku, zdejší bakalářské studium trvá 4 roky, co zde studují místní studenti. Z celé nabídky je jeden pouze předmět mezinárodní management a business v Brazílii v angličtině. Ostatní předměty jsou v portugalštině, takže nezbývá než jich několik navštívit a zjistit zda budou alespoň materiály přístupné v angličtině, protože zahraniční studenti mohou skládat zkoušky v angličtině.

První dojmy ze Sao Paulo

První dojmy ze Sao Paula byly, na rozdíl od mého pobytu zde před 4 lety, velice pozitivní. Při mé první návštěvě jsem měl oči vyvalené jako výr. Tak veliké město povětšinu plné prachu a „špíny“ na mě nepůsobilo dobře. Pohled na favely („sídliště“ z klacku a cihel, kde žije jen to nejchudší obyvatelstvo především ze severu Brazílie, hledající práci v Sao Paulo, průmyslového centra Brazílie) mě velice děsil, občas jen tak na chodníku zabalený člověk pod dekou spící uprostřed dne nebo lidé spící v krabicích okolo dálnice poblíž centra či pod mostem.
Tentokrát už se na to koukám trochu jinak, možná je to tím, že jsem zlehka věděl, co mě čeká, ale především už mi není 18 a někam jsem se taky už podíval. I když srovnávat zdejší kriminalitu s ostrovem klidu a míru Madeirou bych si nedovolil. V noci je především pro neznalé turisty, jako jsem já, vstup do ulic zakázán, takže sbohem noční či ranní procházky z párty ve stylu Madeira, taxi stojí na každém rohu. Čemu se ale divím, stejně jako před 4 roky, je místní doprava, lépe řečeno místní řidičské schopnosti a pravidla, ale o tomto tématu až někdy jindy.
Zatím mám docela problém se orientovat, protože ulice mi přijdou velice podobné, na každém rohu stejné semafory. Až nyní jsem pořádně pochopil význam „tři bloky“ apod., které jsou slyšet v amerických filmech.
Co na mě však udělalo velký dojem, je multikulturní společnost, která jen tak na ochutnávku čítá 50 různých kuchyní. Uvidíme, kolik jich stihnu ozkoušet, zatím se držím té Brazilské, i ty fazole jsou tady docela dobrý.

Cesta do Sao Paula

Celkově mě cesta zabrala přes 34 hodin. V sobotu 27. července jsem vstával v 3:15 a začal se chystat na cestu vakem do Prahy. Do Mogi das Cruzes, kde jsem strávil první den, jsem dorazil v 8:15 druhého dne. Když se k 29 hodinám připočítá časový posun 5 hodin zpět, dostaneme se, již na zmíněných, 34 hodin.
První kousek cesty byl na nádraží v Pardubicích a následně vlakem do Prahy, který nám jel v 4:48. Popravdě řečeno vakem vypraveným z Maďarska bych za jiných okolností takto brzo nejel. Na Hlavák nám to dalo asi hodinu a dvacet minut, odkud už to bylo pouze jednu zastávku směr Florenc.
Následovala cesta do Mnichova žlutým autobusem od Student agency. Autobus byl parádní až na to, že nešly sklonit sedačky. Cestu mi zpříjemňoval můj soused, pravděpodobně z Ukrajiny, který toho moc za cestu neřekl. Zato soused přes uličku, podle přízvuku tipuju Angličan, byl o mnoho aktivnější. Co jsem ho tak zaslechl, tak o Češích moc hezky nemluvil, avšak divil jsem se, že neprospal celou cestu, protože měl pod sebou parádně nastláno vším možným. Cestou jsme nabrali malé zpoždění, asi hodinku, která ho velice vyváděla z míry. Dobu od 7:30 do 13:20 jsem strávil v autobuse.
Autobus mě vyložil přímo na letišti, kde jsem se akorát optal, kam přesně mám jít a potom už jsem akorát čekal na odlet, který byl naplánován na 18:30. Utíkalo to strašně pomalu, až do té chvíle, kdy jsem tam potkal Kolumbijce (20), se kterým jsem si lámanou portugalštinou a jeho španělštinou velice zkrátil čekání. Byl v Mnichově na závodech bikerů. Když mi pouštěl svoje videa na jakémsi PS2, točila se mi hlava z těch salt asi více než jemu, když je prováděl. Už v Pardubicích mě překvapilo, když jsem den předen obdržel e-mail od Air France, díky kterému jsem se odbavil online a zarezervoval místa do uličky na oba lety. Na letišti jsem tento proces poté zakončil u odbavovacího terminálu, který si pouze přečetl můj pas a letenka mi vyjela jako peníze z bankomatu. U přepážky byla velice pěkná sympatická slečna, se kterou to vážení zavazadel byla jedna báseň, dokonce jsem od ní dostal kartu na sbírání mílí, asi budu muset lítat častěji.
Cesta do Paříže byla celkem nezáživná, možná proto že jsem ji celou prospal, samozřejmě občerstvení jsem na začátku stihnul. Na letišti už jsem si akorát opět našel svůj terminál a čekal s notebookem na stole, kabelem v zásuvce a s HIM na obrazovce. Tentokrát mi to neuletělo.
Čistý čas letu Paříž – Sao Paulo trval 11 a půl hodiny. Kupodivu to uteklo velice rychle, protože vedle mě seděl pár Brazilců ve středním věku, se kterým jsem toho cestou dosti probral. Následoval povinný spánek a dva filmy – Couch Carter a Milionář z chatrče, kterého jsem ale nestihl celého, nechám si ho na zpáteční cestu. V Sao Paulo mě překvapili lidé s rouškami přes ústa a dotazníky ohledné prasečí chřipky, které zde díky momentálnímu vlhkému počasí propukla. Už jsem tady 5. den, ale žádné příznaky nepociťuji. Najít kufry a projít pasovou kontrolu mi zabralo hodinu čekání v nekončící frontě lidí.
Po shledáním s Fernandem už následoval jen krátká cesta do Mogi, kde jsem asi po třech hodinách pěkně vytuhnul.

PS: kromě tramvaje, lodě a trolejbusu jsem projel snad všech dopravní prostředky :)

Jak to vlastně vzniklo ?

Bylo to někdy v půlce února, když v Pardubicích byl zájezd studentů z Holandska, kteří si tuto cestou po Evropě zajistili zkoušku z povinného předmětu. Jak říkali, byl to dobrý výběr mezi zkouškou a cestou po Evropě :). Co však zde nejvíce obdivovali bylo kupodivu pivo a především jeho cena. Ale zpět k tématu.

Po sportovním dni, kdy jsem zjistil, že většina holandských studentů míčové hry možná vidí poprvé, jsme šli na pizzu do Dydy, na účet university :), a protože jsem tam byl mezi prvními, což se mi poslední dobou nestává, pouze s Michalem Rolčíkem, šéfem mezinárodních mobilit, doufám, že jsem se teď nedotkl ani jedné z jeho spolu pracovnic, jen tak jsem se zeptal, jak je možné, že tu na Universitě máme studenty z Brazílie. Dozvěděl jsem se, že máme smlouvu s Universitou Sao Paulo. Dále už následovala pouze otázka, zda by bylo možné tam jet i pro někoho z nás studovat. Druhý den se poslal jeden e-mail, na který přišla během pár vteřin kladná odpověď. Následně pro zjednodušeni procesu jsem si většinu procedurálních náležitostí domlouval sám přes e-maily. Po několika zprávách, ve kterých jsem především zjišťoval podmínky studia a především nezbytné jazykové předpoklady pro studium, už zbývalo pouze vyplnit nezbytné formuláře a následně získat víza.

Na konci května byly odeslány všechny nezbytné přihlášky a formuláře a asi po měsíci mi přišel zvací dopis, na základě kterého jsem následně obdržel vízum. Cestou do Prahy mě překvapily ČD, ne však že by vlaky jely bez zpoždění, ale cenou 244 Kč za zpáteční jízdenku z Prahy do Pardubic. Nutno podotknout, že v době kdy jsem si vyzvedával víza už byly prázdniny, takže jsem dostal prázdninovou slevu na 239 Kč :).

Dalo by se říci, že toto byly pouze formality, protože již ve zmíněné půlce února, kdy se tento nápad "vynořil", jsem měl před sebou celý letní semestr 3.ročníku, závěrečné státnice a přijímací řízení na magisterské studium. V průběhu posledních zkoušek jsem začal kalkulovat s průměrem, abych se případně vyhnul přijímačkám na magistra. Průměr 1,8 jsem nakonec "s přehledem ustál", neboť z poslední zkoušky ze správního práva jsem potřeboval nejhůř dvojku, kterou jsem nakonec po přezkoušení dostal a tak se můj průměr zastavil na uspokojivých 1,796 :). Druhá podmínky pro přijetí byla průměr ze státnic pod 1,8 tedy nejhůře do součtu 5 ze tří známek. Po dlouhé přípravě se státnice ukázaly jako ne zase tak těžký oříšek, který byl rozlousknut za tři celkem :).

Teď už zbývá jen zabalit a připravit se na velice dlouho cestu. Závěrem bych chtěl poděkovat svým rodičům za podporu všeho druhu, protože bez nich by se tato cesta nikdy nemohla zrealizovat.